Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

tanec

Aktuální počasí

Počasí dnes:

17. 10. 2017

poloj

Bude skoro jasno až polojasno. Ráno a dopoledne místy mlhy nebo zataženo nízkou oblačností. Denní teploty 18 až 22°C, při déletrvající mlze kolem 15°C. Noční teploty 10 až 6°C.

Odkazy

 

Rokycanský deník

Czech POINT

 

 

Navigace

Obsah

Historie obce

 


Obecní úřadV historických pramenech se Příkosice poprvé nepřímo připomínají r. 1368 v souvislosti s hradem Homberk, přímo pak r. 1407. Nedaleko Příkosic stával na buližníkové skále kdysi hrad Homberk, za jehož zakladatele bývá považován Heřman z rodu Bužiců poprvé připomínaný r. 1284. V polovině 14. Století byl jeho držitelem Jan z Homberka. Jeho čtyři synové Jaroslav, Bleha, Ješek (domácí podoba jména Jan) a Jiřík drželi ještě otcovské zboží pohromadě. Držitelé Homberka však často pořádali loupeživé výpady do okolí, proto r. 1406 byl na příkaz krále Václava IV. hrad obležen královským vojskem a dobyt. Přesto zůstal v držení rodu až do poloviny 15. Století, kdy ho získal Bedřich z Donína. Jeho potomci již zde nesídlili, proto začal rychle chátrat. Jako jednu z příčin jeho definitivního zániku lze považovat mohutný požár vzniklý za neznámých okolností. Jako pustý se připomíná již v 70. letech 15. století, kdy byl prodán Zdeňkovi z Rožmitálu a připojen k Rožmitálu.

Homberk byl malým šlechtickým hradem, který podobně jako okolní hrady (Drštka, Lopata, Vlčtejn), využil buližníkový skalní útvar jako součást ochranného systému. Dnes místní název Paseka u Příkosic naznačuje, že tu ve 14. Století snad byla vesnice stejného jména, která však v průběhu staletí zanikla. Rovněž lze uvažovat, že jde o paralelní jméno Příkosic či Vísek, jak soudí někteří historikové.

Roku 1588 byl od Rožmitálu oddělen statek Mirošov s vesnicemi Trokavec, Mešno, Kakejcov, Štítov a Dolní Příkosice, zatímco druhá část Příkosic jako pustá patřila ke Spálenému Poříčí. K Mirošovu byla připojena až v r. 1616 a byla postupně osídlena. Vsi Paseka a Homberk zůstaly i poté pusté nebo změnily jména. Ze stavebního kamene opuštěného hradu Homberk byly obnoveny pusté vsi Horní Příkosice a Vísky. Zánik hradu byl tak dokonalý, že panstvo i lid z okolních vesnic brzy zapomněli na jeho jméno.
 



Příkosice vešly do historie zejména v 19. století několika významnými historickými událostmi. V 19. století vstoupila do této oblasti těžba černého uhlí na Mirošovsku, kde byla nejmenší uhelná pánev v Čechách, v níž se však těžilo výborné tzv. mirošovské "černé zlato" - uhlí nejvyšší výhřevnosti. Obyvatelstvo dosud pracující na polích se s rozšiřující se těžbou uhlí najímalo do dolů. Těžba uhlí trvala v této oblasti půl století, až nakonec byly doly uzavřeny v r. 1904 a stovky havířů i s rodinami se stěhovaly za prací jinam - zejména do severních Čech. V 2. pol. 19. století se mezi stovkami havířů, pracujících v dolech rozmáhal dělnický spolkový život, mezi havíře velký ohlas měly socialistické myšlenky, jejichž zastáncem a šiřitelem byl hornický vůdce na Plzeňsku Antonín Uxa, pocházející z nedaleké Padrtě. Za svoje dělnické aktivity byl několikrát rakouskými úřady vězněn a posléze v 80. letech 19. století internován do Příkosic. Éře těžby uhlí a havířskému vůdci A. Uxovi je také věnován pomník, postavený v obci v r. 1974. Proti železniční zastávce stojí rovněž pomník 7 padlým příkosickým občanům v době první světové války, postavený v r. 1921.
 



Vstup do obecnějšího povědomí historie pomohla Příkosicím i samotná příroda, která v zimě roku 1825 vyvolala v příkosických stráních zvláštní úkaz - tzv. fatu morganu.*) V roce 1827 vyšel v prvním ročníku časopisu Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách článek pod názvem "Podivné vidění". Jeho autorem byl prof. Vojtěch Sedláček. V tomto článku vypravuje velmi zajímavé podrobnosti o vzácném a nenadálém úkazu, obecně zvaném "fata morgana", který se udal u Příkosic u Rokycan dne 1. února 1825:

Povětří bylo pošmurné a celé okolí Příkosic pokryto sněhem. Podle vyprávění Vojtěcha Sedláčka toho dne kolem třetí hodiny odpoledne vyšel z otcova domu rychtářův syn podívat se na oblohu, zda bude sněžit nebo pršet. Podíval se k jihu a ke svému velkému zděšení spatřil velké množství jízdního vojska, přijíždějícího od lesa panství Spálenopoříčského. Mimo potůčku dělícího panství poříčské od mirošovského nevedla tudy žádná silnice nebo cesta. Před lesem se rozprostírala dosti rozlehlá planina, pokrytá sněhem, třpytícím se jako stříbro. Bylo prý bezvětří a všude panoval klid. Zděšený rychtářův syn viděl, že se vojsko neustále přibližuje k Příkosicím, běžel ke svým rodičům a řekl jim, co se děje. Rychtář vyšel s ním ven a jeho syn prý pravil: "Hle, otče, kampak s tím vojskem v naší malé vesnici?" Rychtář se zarazil. Zatím jízdní vojsko cválalo směrem k vesnici a na poli "Spáleniště" se rozestavilo do jedné řady po třech jezdcích. "Zdálo se, jako by všichni koně byli vraní a jezdci v bílé pláště odění." Jejich palaše se blýskaly a bylo vidět, jak jimi vzdávají poctu. "….Na obou křídlech se chvěly krásné korouhve, a to na pravém červená a na levém bílá, vojsko zdobíce."
Zatím vesnice byla vzhůru nohama, neboť kdekdo chtěl být svědkem příchodu neznámého vojska. Lidé se hrnuli ven; ze svých příbytků; všichni se divili, kterou cestou tam mohlo tolik jízdy přijet, mnozí se domnívali, že asi vojsko zabloudilo. Jinak se to nedalo vysvětlit. "Když jezdci tak čtvrt hodiny postáli, obrátili se pojednou na polopravou stranu (halbrechts), pochodovali přes ten potůček a jej překročivše, všichni mžikem zmizeli." Na to prý příkosický rychtář samou radostí prohlásil: "Ti již více sem nepřijdou! Kdepak bych byl pro ně nabral bytů a chlívů?"
Avšak tak nenadálé zmizení, celého jízdního vojska v místech, kde nebyla veřejná silnice, bylo velmi podezřelé. Vesničany pojal strach a hrůza z toho, co viděli, a z toho, co mohlo ještě přijít. Nepochopitelné. Zakroutili nechápavě hlavou, a když se obrátili, spatřili v témže směru pěchotu, která táhla tou samou cestou, a rozestavila se na tomtéž místě jako jízda. Pěchoty bylo prý mnohem více než jezdců. Pěšáci byli oděni v šedé pláště a slunce se odráželo od ručnic, bodáků a šavlí. Opět došlo k podivným ceremoniím. Když se řady pěchoty rozestavily, jako prve jízda, vstoupili dva černě odění důstojníci, obrátili se k vojsku a něco zaveleli. Vesničané se prý domnívali, že toto vojsko určitě potáhne k vesnici. Avšak k velkému jejich překvapení asi po čtvrt hodině i pěchota zmizela tak nenadále, jako prve jezdci.
Pak ještě bylo vidět mnohonásobné pohyby koňstva, vozů o dvou kolech, na nich sudy nebo děla vezli; dále bylo vidět řadu dalších vojenských vozů. Fronta vojska šla od jihu k severu obličejem obrácena k západu.

Tato nová podívaná ohromila vesničany. Tři osoby prý onemocněly z se vrátila domů; a chtěla vyprávět, co právě viděla, hrůzou prý ani slovo nemohla ze sebe vydat. Teprve třetí den mohla promluvit o tomto prazvláštním úkazu; Na místo, kde se objevilo vojsko, se nikdo neopovážil jít, kromě jediného rychtářova syna, který spatřil jako první podivné scény. Avšak nenašel ani stopy po nějakém vojsku. Potud tedy vyprávění prof. Sedláčka.

Tento prazvláštní příkosický úkaz byl přírodním jevem jak správně usoudil ve zmíněném článku Vojtěch Sedláček. V týž čas totiž, kdy se toto vše sběhlo v Příkosicích se konala kdesi v Bavorsku vojenská přehlídka. Lomem a odrazem světla se přenesl tento zajímavý obraz vojenské přehlídky do zasněžených plání u Příkosic a Příkosičtí se stali neobvyklé podívané, aniž by k tomu potřebovali televizi.

Je to však, jak se zdá, jeden v mála pozorovaných a popsaných úkazů toho druhu v Čechách, proto stojí za povšimnutí.

 


 

*( Fata morgana – tento ustálený výraz pro zvláštní přírodní úkazy má svůj původ v bretonské pověsti. Fata Morgana byla údajně kouzelnice, nevlastní dcera krále Artuše a zavržená milenka Lancelotova, která svou moc projevovala vzdušnými přeludy, které odtud mají svůj název. Dle pověsti Fata Morgana bydlí v mořských užinách Messiny u Itálie v křišťálovém paláci a objevuje se se svými družkami při západu slunce ve skvostně zářivých podobách.